Kam šel ministr? Na poštu? Nebo pro poštu? Za pošťáky!

Fenoménem nejen pražských chodníků jsou pošťáci, listonoši, doručovatelé. Stávají se součástí života lokality a rezidentů, posly zpráv dobrých i špatných, důvěrníky i hromosvody. Předvánoční období je pro Českou poštu kritické každý rok. Záplavy balíků tentokrát pomáhal třídit i ministr Jan Hamáček. My jsme se ho zeptali:

Poštovní doručovatel byl vlastně několik set let kontaktem se světem, ale i součástí obce, komunity, symbol komunikace a upevňování vztahů. Kým je teď – představitelem státní instituce, kolečkem ve stroji?
Poštovní doručovatel je stále symbolem komunikace a kontaktem se světem, stejně tak je stále součástí státní instituce. I přes technologický pokrok mají pošta a poštovní doručovatelé nezastupitelné místo v komunikaci především na vesnici a odlehlých sídlech. Proto odmítám redukci poštovních poboček a omezení služeb České pošty.

Co byste pošťákům dal jako dárek k Vánocům?
Jistotu, že jejich práce má smysl, mezi prioritami vnitra je pošta v čele. Pošta je podfinancovaná a budu se snažit, aby stát platil za služby, které po poště chce. Poštovní doručovatelé se mohou těšit příští rok na vyšší platy, je fér, aby za tak důležitou práci dostávali důstojnou odměnu.

Jak vidíte budoucnost České pošty v nastupující éře digitalizace a online komunikace?
Kvůli technologické revoluci pošta nezanikne, naopak. Lidé si stále budou posílat pohledy, dopisy nebo úřední dokumenty, i když třeba v menší míře, než kdysi, protože spousta věcí jde vyřešit z domova nebo kanceláře od počítače. Ale řádově se zvýšil počet balíků, protože lidé nakupují on-line a někdo jim zboží musí doručit.

Poslal jste v poslední době někomu pohled nebo dopis se známkou?
Ano, ale většinou ze zahraničí svým blízkým.

Vybavíte si, třeba z dětství, co příjemného vám pošťák přinesl?
Vybavuji si, jak jsme na táboře usilovali o to, kdo půjde na poštu pro dopisy a pohledy všem. Mimo jiné proto, že měl svou poštu jako první.

Text: Redakce

Foto: mvcr.cz

Dneska jsem odpracoval část noční směny na Česká pošta v třídírně Malešice. Vyzkoušel jsem třídění listovních zásilek,…

Zveřejnil(a) Jan Hamáček dne Čtvrtek 20. prosince 2018

Co pražský chodník dal a vzal

Fotograf František Dostál by k titulu Pražský chodec mohl klidně udělovat copyright, tak úzce, důvěrně a po dlouhá léta je s ním toto označení spojeno. Autor, jehož nefalšované momentky (nejen) z pražských ulic už dávno pronikly do našich i světových galerií i fotografických encyklopedií si k letošním osmdesátinám navíc „nadělil“ knížku Pražský chodník vypráví. O důvod víc ho požádat, aby si povyprávěl i na stránkách našeho magazínu…

Františku, i když jste ve své tvorbě obsáhl mnoho fotografických žánrů, vaším milovaným „ateliérem“ opravdu byly a jsou ulice města, kde jste se narodil a které jste asi se svou minoltou prochodil jako nikdo jiný. Nabízí se proto otázka, co vám pražský chodník dal a vzal?

Klukovská léta jsem prožil v rodných Vršovicích, kde mnoho ulic ještě nepoznalo dlažbu, a tak jsem chodník příliš nevnímal. Spíše jsem si musel dávat pozor, abych bosou nohou nešlápl na cosi ostrého. Bos jsem totiž chodil od jarních dní i do měšťanské školy. Zřejmě i proto jsem si jeho dlažbu považoval, i když při dlouhém potulování městem o tom dávaly vědět poněkud unavené nohy. Vlastně jsem si považoval i práce dlaždičů, neboť chodník tenkrát vydržel nepoškozený i desítky let. Žhavá současnost dokladuje, že dlažba vydrží dokonce od zimy až do jara… Pražský chodník patříval před lety jen chodcům, neboť jeho název pochází od slovesa chodit a ne jezdit. Také kantoři nám připomínali, že se chodí vpravo a někdy je potřebné použít také omluvná slůvka, jako například promiňte… Dnes mně chodníky v centru Prahy vybízejí k větší pozornosti, neboť kdosi z přepestré společnosti lidí zatoužil i po mé peněžence anebo mi nabízí všelicos, dokonce i pobyt v ulici Ve smečkách, která by klidně mohla nést jiný název, třeba Prostituční…

Současné pražské chodníky, hlavně v centru města často okupované hloučky rozjařených turistů, sloužící jako dopravní cesta jak nezdárným cyklistům, tak majitelům rozličných koloběžek a podobných vehiklů, už asi nejsou tak pohodovým prostorem pro fotografickou procházku jako v šedesátých či sedmdesátých letech uplynulého století. Anebo je to zas pro vás inspirace jiného druhu?

Znám dost novinářů, co jsou již v důchodu a ti po dlouhý čas nebyli v centru města. Proč asi? Není to samozřejmě jen problém Prahy. Dnes, kdy je na světě snad víc fotografů než obyvatel zeměkoule, každý s nějakou krabičkou v rukách zachycuje fasády pražských domů, co je dosud nezahalily reklamní poutače. Obrázky ale často po letech už z počítače nevydoluje. A pak někde v Evropě si vymysleli údobí souhlasů, které já jsem před léty získal svým úsměvem. Problémů s pobytem i focením v ulicích přibývá. To jsem dříve nepoznal až případ, kdy exministr Alexej Čepička sháněl moji adresu, aby mě zažaloval, když týdeník Vlasta otiskl zezadu hlavu jeho dcery, co se dívala na svatbu své spolužačky. To, že o mně díky posílání fotografií do světa věděli v úřadovně v Bartolomějské ulici, odpovídalo době.

Máte v Praze místa, která dnešní překotná doba až tak nezměnila, kam se rád vracíte? Připomeňme, že naše hlavní město, to nejsou jen ty návštěvníky nejvyhledávanější lokality jako Staré Město či Malá Strana…

V každé době je vše jinak a fotograf žije se vzpomínkami na oblíbená místa, která ale už poznamenala ukvaltovaná současnost. Z mých starých Vršovic příliš nezůstalo, ale stejně ulice Krymská, Ruská a Kodaňská nabízejí pořád spoustu zajímavostí. Pak je tu ještě Prokopské údolí anebo Roztoky, i když tamější známá restaurace Maxmiliánka už lehla popelem. A pak je tu také ještě kouzlo často fotografovaného plynojemu v Libni a další místa. Fotografie jako jediná dokáže zastavit čas, aby lidé po desítkách let zvěděli, jak jsme se oblékali a kam chodili na pivo. Jako kluk jsem chodil po svých z Vršovic do lesa v Krči, kde bývaly zahradní restaurace a lesem projížděla ještě parní mašina. Vzpomínám na ty časy v dnes rekonstruované restauraci U labutě, kde před léty návštěvníci bývalé zájezdní hospody se mohli projíždět na lodičkách na rybníku v závětří hospody. Pak je tu ještě ulička Nový Svět a při procházce v Královské zahradě nechybělo nikdy přiložení ucha ke zpívající fontáně u Letohrádku královny Anny…

Při svých toulkách Prahou jste potkával a fotografoval nejen anonymní obyvatele města se všemi jejich radostmi i strastmi, ale určitě jste zažil i setkání se známými osobnostmi, které ve své době k Praze a její atmosféře neodmyslitelně patřily. Vzpomenete na některé, ať už jste je zvěčnil svým aparátem, nebo zůstaly jen ve vaší paměti?

Byla to fotografie, které mně umožnila seznámit se s mnoha lidmi, které bych si jinak nedovolil ani oslovit. Byl to počátek 70. let, když jsem spatřil stát Josefa Sudka před zavřeným krámem pana Pavlíka se starými  fotografickými aparáty. Na mou otázku, zdali si ho můžu vyfotografovat, on vlídně souhlasil. Vlastnil jsem tehdy nový aparát, s nímž jsem to ještě příliš neuměl. Pan fotograf sledoval mé počínání a najednou řekl – Dejte pozor, stojí za vámi auto a myslím, že chce asi jet… A vracím se zase do mých Vršovic, kam do hospody přicházel herec Leoš Suchořípa v županu a u pípy na stojáka cosi popil. Poznal jsem také některé známé básníky i spisovatele, kterým jsem ilustroval jejich knížky. Ale zůstanu jen u jmen fotografů, jako byl Václav Jírů, profesor Josef Ehm, Václav Chochola, Zdeněk Tmej a mnozí další.

Prahu znáte tak dobře, jako dnes málokdo. Vím, že z jejího rozvoje po listopadu roku osmdesát devět jsou mnozí, hlavně ti, co už něco pamatují, tak trochu zklamáni, by roztrpčeni. Především atmosféra staré Prahy dostala nástupem dravého podnikání všeho druhu pěkně na frak. Je přesto něco, čím vás pražská současnost naplňuje alespoň mírným optimismem?

Popravdě řečeno mírným optimismem mě naplňují jen na jaře rozkvetlé stromy, které dosud nenahradily skleněné krabice budov, v nichž sídlí cizí firmy. Praha nějak nestojí o Pražany, kteří vlastně opustili centrum města. Nakonec za desítky let nic nebylo zbudováno, na co by se dalo koukat. Snad jen Tančící dům, ale je lepší se na něj dívat z větší vzdálenosti. Je hrozným průšvihem, když se přeruší tradice a třeba z  Malostranské kavárny, ve které se odehrávala historie mé země, se stane místo, kde je možné popít kávu z papírového kelímku. V Paříži by si nedovolili zrušit kavárnu, kam přicházel Amedeo Modigliani…

Kam byste dnes zavedl v Praze ty návštěvníky, kteří nestojí o hamburgry, pizzerie, ani obchody se sklem, ale chtěli by zažít stověžatou matičku romantickou, poetickou, přátelskou a jedinečnou?

Těžko vyhovět, neboť každý má vlastní představy a ze své země je na hamburgery již delší čas přivyklý. U zámku v Troji je ale hezká zahrada a stejně tak okolo Pražského hradu. Kousek odtud je vinice sv. Kláry, odkud je docela hezký výhled. A vracím se opět kousek za hranice Vršovic do parku Grébovka, v němž lze objevit mnoho zajímavého v okolí bývalé restaurace v jeskyni. Zatím zde nikde nejsou ještě bezpečnostní rámy. Letohrádek Hvězda na Bílé hoře je sice dál z centra, ale kdo chce a umí se koukat, objeví mnohé. Stejně tak návštěva Vyšehradu a jeho hradeb, ale také skaliska na Petřínské stráni a další zdejší zajímavosti stojí za objevení. Bohužel ale po čase návštěvníka asi budou bolet nohy a on musí ještě zakoupit nějaký suvenýr, jehož původ může být všelijaký…

Vaše snímky se dočkaly mnoha významných ocenění doma i v zahraničí, vydal jste celou řadu knih, vaše výstavy se vždy těšily velkému zájmu návštěvníků, vaše obrázky v novinách a časopisech se počítají na tisíce. Přesto jste po celý život byl fotografem amatérem, i když přicházely i výhodné nabídky na profesionální dráhu. Nelitujete dnes, že jste zůstal tím fotografem chodcem, fotografujícím vábitelem, milovníkem obyčejných lidí a obyčejného života? S profesionálním zázemím jste možná dnes měl vilu a bazén a auta v garáži…?

Ničeho nelituji a jsem rád, že jsem zůstal amatérem, neboť jinak bych nikdy, ale opravdu nikdy, nedokázal zachytit mnoho z toho, co jsem chtěl a po čem toužil. Pravda, pracovitost je v naší zemi důvodem k závisti, ale mně není vůbec co závidět. Nic nemám a nic nechci. Jen si přeji, aby po mém odchodu zůstalo alespoň deset snímků, co vstoupily do historie. Všechny fotografie jsem si zhotovil sám ve sprchovém koutě garsonky o šestnácti čtverečních metrech. Ne, to není žádná stížnost, ale realita. Označení Pražský chodec mě ale docela těší, i když „díky“ sportu už poslední dobou špatně chodím. S tím titulem přišel před lety básník Vítězslav Nezval, který knížku doplnil několika svými fotografiemi. Naprosto shodný název zvolil pro svoji fotografickou publikaci fotograf J. Všetečka. Proto moje poslední knížka má název Pražský chodník vypráví…

Ptal se Jiří Teper


Kniha Pražský chodec je k mání ve Foto Škoda ve Vodičkové ulici 37, Praha 1. Posílají i na dobírku. ( cena Knihy 360 Kč)

https://www.fotoskoda.cz/frantisek-dostal-prazsky-chodnik-vypravi/


 

FRANTIŠEK DOSTÁL se skutečně narodil, a to 21. 7. 1938 v tzv. Červeném domečku na Vinohradech. Vystudoval průmyslovou školu, kde při práci s průmyslovým roentgenem seznámil se s fotografickým procesem, ale jeho tělo ještě několik let patřilo lehké atletice. Úspěšnou sportovní kariéru ukončil nástup na vojnu. Vůbec první snímek mu otiskl týdeník Květy v roce 1964. Vlastně až téměř do svého odchodu do důchodu pracoval jako konstruktér obráběcích strojů v budově paláce Škoda pro plzeňský mateřský závod, který po léta nesl název Leninovy závody. Nemohl vyrážet do cizích zemí za exotikou, ale z nich mu přicházela řada ocenění a katalogy z výstav a to bylo jeho spojením se světem.

Zařazen do slovníku Photographers Encyklopaedia International 1839 to the present, ve Slovníku českých výtvarných umělců 1950-1998, v Encyklopedii českých a slovenských fotografů (1993), i ve čtvrtém svazku nového vydání slovníku Diderot.

Foto: Emil Vejvoda

 

 

 

 

 

 

MUDr. Karel Nešpor: Půl promile na kole? Sebemenší množství alkoholu je nebezpečné!

Za podpory některých politiků se rozjíždí kampaň, prosazující toleranci alkoholu u cyklistů. Zabaleno je to do tvrzení, že do 0,5 promile je dávka neškodná. Populismus a snaha zavděčit se hlučné, agilní a barevné komunitě či majitelům sklípků se mísí s lhostejností k okolní realitě. Většina lidí, a drtivá, prostě pít nemusí. Dost problémů mají řidiči a chodci s cyklisty – s podnapilými velocipedisty je koexistence v dopravním prostoru zdraví a životu nebezpečná. Pro všechny zúčastněné. Přibývá nehod a mrtvých nebo zraněných cyklistů i chodců. Co na alkohol za řidítky bicyklu říká odborník na slovo vzatý, MUDr. Karel Nešpor?

Dnes se bojuje o povolení alkoholu cyklistům. Jaký je váš názor, ovlivní i minimální množství alkoholu schopnosti ovládat kolo?

I malá množství alkoholu jsou nebezpečná pro cyklistu i jeho okolí. Je to stejné jako při řízení auta. Cyklista při jízdě z kopce dosahuje podobné rychlosti jako automobil. Navíc kolo je méně stabilní, je citlivější na nerovnosti terénu, boční vítr atd.

Hladiny alkoholu a řízení

0,2 promile: Sklon riskovat, nadměrná sebedůvěra, hůře rozezná pohybující se světla, slabší odhad vzdálenosti, obtížně dělá dvě věci současně.

0,5 promile: Jako výše, ale ve větší míře. Zhoršený úsudek a koordinace. Delší reakční čas, oči se hůře přizpůsobují přechodu světla a tmy, horší vnímání barev (semafory!), klesá soustředění. Obtíže při zatáčení. Poruchy rovnováhy u cyklistů a motorkářů.

0,8 promile: Další poruchy vnímání, např. horší vnímání okraje zorného pole. Obtíže při zpracování informací. Roste bezohlednost. Klesá soustředění a zhoršuje se krátkodobá paměť.

1,2 promile a více: Navíc špatná orientace. Má problém udržet směr. I zkušený řidič může sešlápnout plyn místo brzdy. Obrovské riziko.

Proč myslíte, že povolení alkoholu prosazují politici?

Hlasy tak nezískají, právě naopak, hodně lidí by se tím cítilo ohroženo. Možná v tom bude mít prsty alkoholová lobby, třeba svého času hostili pivovarníci parlamentní výbor v jistém brněnském pivovaru.

 

Jaký je váš názor na vinařské cyklostezky? Nejprve vznikly, pak slouží jako argument…

2 dcl běžného vína obsahuje přibližně stejně alkoholu jako 0,5 dcl destilátu nebo půl litru 12° piva. Jestli pochází alkohol z plesnivého ječmene, shnilého ovoce nebo brambor je s ohledem na řízení úplně jedno.

 

Co se děje v mozku člověka, když si dá pivo nebo sklenici vína a v letním horku jede na kole?

Alkohol je rozpustný ve vodě, když je v těle vody málo, stoupne jeho hladina rychleji. To je nebezpečné i pro chodce, natož pro cyklisty.

 

Jezdíte vy na kole?

Kdysi mi kolo někdo ukradl a jsem mu za to dodneška vděčný. Chůze mi svědčí víc.

 

Je rozdíl mezi řidičem auta a cyklistou, kteří vypili stejné množství alkoholu? Ve schopnosti reagovat, uvažovat a podobně.

Na tuto otázku jsem už odpověděl.

 

Zaznamenali jsme “obranu” cyklistů, že chodci také pijí a chodí po ulicích. Zastal byste se jich? Je chodec s 0,5 promile stejně nebezpečný jako cyklista?

Rozdíl mezi chůzí a jízdou na kole je v rychlosti. Alkohol prodlužuje reakční čas a zhoršuje stabilitu. To je pro cyklistu mnohem nebezpečnější než pro chodce. Navíc při pádu za chůze se spíše uplatní vrozené obranné reflexy. Chodili jsme totiž už v době kamenné, kdy cyklistika neexistovala.

Jsou ale lidé, kteří by neměli pít alkohol vůbec, ať už se po světě pohybují jakkoliv.

Kdo by měl od alkoholu zcela abstinovat?

– Ti, kdo řídí nebo se věnují jiným rizikovým činnostem včetně jízdy na kole

– Lidé závislí na alkoholu.

– Nemocní s určitými chorobami.

– Ti, kdo jsou léčeni léky, jež se s alkoholem nesnášejí.

– Lidé se zhoršeným sebeovládáním a sklony k násilí.

– Těhotné ženy a ty, které nevylučují otěhotnění.

– Děti a dospívající.

– Závislí na nealkoholových drogách.

– Patologičtí hráči (alkohol zhoršuje sebeovládání).

– Dospělé děti závislých a další lidé, pro které je alkohol zvlášť nebezpečný.

 

Zejména v noci vidíme na kolech lidi, kteří jedou z hospody nebo zjevně z večírku, kde požili i jiné návykové látky. Přiznávají se vám vaši pacienti, že jezdili nebo jezdí pod vlivem na kole nebo v autě?

Ano a řada z nich na to doplatila těžkým úrazem.

 

Magistrátní organizace doporučuje dát si pivo a jít pěšky, místo jízdy autem například do centra. Je to dobrý způsob reklamy pěší chůze?

Trochu bych to poopravil: Dopřejte si šálek dobrého čaje a vypravte se, kam uznáte za vhodné. Střízlivost totiž dává svobodu.

www.drnespor.eu